Miss Loba

Bohužel nastala chvíle, kdy bylo třeba požádat si o zvýšení výživného. Proč říkám bohužel? Protože to není příjemné, postavilo mě to do pozice zlé mrchy a bylo mi jasné, že se budu muset v soudní síni finančně obnažit. Celý proces byl pro mě velmi stresující, tak jsem se rozhodla, že o tom napíšu a třeba by to mohlo nějakou duši uklidnit tak, jak já bych si byla přála aby někdo uklidnil mě, tím stylem, že v tom nejsem sama.

Já nechci soud, ale moje peněženka ano

Poslední úpravu výživného jsme s bývalým měli, když jsme se rozcházeli, tudíš před 7 lety. Za tu dobu děti vyrostly. Snad každý dětem přítomný rodič zná, jak s věkem dítěte rostou náklady na jeho potřeby. Nyní jsou mé děti ve fázi, kdy k obědu snědí stejně velkou porci jako já. Mají specifické zájmy a koníčky. Už to nejsou voňavá miminka, začali se potit, smrdí jim nohy. A rostou mi snad přímo před očima, protože dokážou vyrůst z nových kopaček během půl roku. V Česká republice v posledních letech taky došlo k velkému zdražování. Dneska jsem kupovala 10 vajec za 70 Kč. Co to sakra…

A tato zdražování a výdaje spojené s růstem dětí jsem začala pociťovat na financích. Dlouhý rok a půl jsem se odhodlávala sepsat návrh, ale stále jsem to odkládala. Bála jsem se, že to ex bude vnímat jako útok na něj, a pak přijde nějaký “trest”. Taky jsem se bála, že soudce uvidí, jak žiju a nakonec mi vynadá, jak mohu být tak drzá a žádat si o víc.

Avšak čím jsem starší, tím míň začínám koukat na ostatní, nebo spíš minulé zkušenosti mě to tak nějak naučily - a nakonec jsem se rozhodla začít psát návrh o zvýšení výživného.

Zaplať někomu nebo se s tím potrap sama

Samotný návrh mi trvalo sepsat 2 měsíce. Psala jsem ho ve svém volném čase, jelikož když jsou se mnou děti, špatně se soustředím. Dávala jsem si při psaní záležet, abych tam uvedla co nejvíce upřesňujících informací a důkazů, aby pak samotný proces v soudní síni proběhl rychle.

Existují i služby a organizace, kterým člověk může zaplatit, aby mu pomohly návrh sepsat. Je tu i možnost využít služeb právníka, ale z finančních důvodů jsem návrh sepsala sama.

Když jsem měla pocit, že už je hotový, nevěděla jsem, zda ho můžu poslat na soud třeba i datovkou, bylo by to pro mě super, nemusela bych si brát v práci volno, abych cestovala na soud na podatelnu. Volala jsem tedy na informace, a ptám se, zda mohu poslat datovkou. Extrémně nepříjemná paní mi odpovídá, že ať to zkusím, buď mi to uznají a nebo ne. “Díky paní, byla radost s vámi komunikovat. …já jen že vás nikdo nenutí tam pracovat, klidně mi to místo přenechte”, řekla jsem si v duchu a poslala návrh datovkou.

K mému překvapení, asi za měsíc mi do datovky přišla zpráva, abych se dostavila k soudu ve věci Návrhu na zvýšení výživného. Byla jsem překvapena tou rychlostí. Jsem přece jen běžný smrtelník a myslela jsem si, že můj návrh nebude mít vysokou prioritu. Soud se měl uskutečnit za 14 dní! To mě hodilo docela do depky.

Nervy před soudem

Protože jsem stresař a protože jsem se bála reakce bývalého, nemusím vám popisovat, jak jsem prožila 14 dní před soudem. Málo spánku, potíže s trávením, byla jsem nervózní.

Nejvíc jsem se bála toho, jak na mě soudce bude koukat. Ve společnosti se totiž setkávám s tím, že 95% lidí samoživitelkami pohrdá. Slyším věty typu “takhle jsi to chtěla”, “rozvracečka rodiny”, “měla jsi s ním zůstat v dobrém i ve zlém” atd. Vlastně jsem k soudu šla jako na popravu a počítala s tím, že se může stát i to, že mi výživné sníží, jelikož mám sama ucházející výplatu.

Dlouho jsem se rozhodovala, co si obléct k soudu. Nechtěla jsem působit neuctivě. Řekla jsem si nakonec, že bude lepší přijít popřípadě nadmíru formálně oblečená, než nedostatečně slušně oblečená. Zvolila jsem tedy kostýmové kalhoty, dámské lakýrky, bílou košily a šedý kabát na to. V lakýrkách jsem si přišla trochu jako chlap, ale docela mi pohled na moje gentlemanskou obuv dodával odvahu. Asi jsem se cítila jistěji, než kdybych obula podpatky a sukni.

Dorazila jsem do budovy soudu o hodinu dřív. Když totiž nestíhám, vystresuje mě to do maxima a to jsem nechtěla. Našla jsem soudní síň, kde se to bude odehrávat, ujistila se podle čísla na předvolání, že se jedná opravdu o tu místnost. Moje a bývalého jména totiž na tabuli nebyla. Poté jsem si přečetla informace o tom, jak se v soudní síni chovat.

Pořád jsem měla plno času do začátku, takže jsem si šla koupit sladkou limonádu do automatu v bufetu. Paní doplňovačka automatů tam zrovna doplňovala zboží, takže měla dveře zařízení otevřené. A já jsem i tak přistoupila, abych si prohlédla, co si koupím. Chtěla jsem se jen podívat. A protože jsme byli v budově, kde se odehrává hodně dramat, byli všude přítomní policisté a jeden přistoupil i ke mně a začal mě sledovat jako ostříž a mě došlo, že bych asi doplňovací paní neměla koukat přes rameno, protože možná bude i manipulovat s penězi a strážník to přišel zčekovat.

Nejdřív pokecáme se soudcem, pak nastane proces a pak zase pokecáme se soudcem

Dveře do síně se otevřeli a potetovaná dívka s růžovými vlasy nás pozvala s úsměvem dovnitř. Soudkyně už od první chvíle, co otevřela pusu, působila jako hodně temperamentní osoba, něco jako ženský Dr. House. Rukou nám ukázala kam si má sednout maminka a kam tatínek. Slečna zapisovatelka si od nás vzala občanky a potom začal jakýsi pokec s paní soudkyní.

Četla informace o mě a bývalém, které pro soud připravila sociální pracovnice, četla i můj návrh o zvýšení výživného. Četly se nahlas moje veškeré příjmy a výdaje, stejně tak bývalého. Soudkyně se vždy každého z nás zeptala, zda je to pravda.

Po dobu celého procesu jsem měla silný pocit, že to celé je špatně, že je to proti přírodě, že bysme tu vůbec neměli být. Takhle prostě rodina nemá vypadat a je to celý na hovno a nepřirozený.

Taky jsem si všimla, že už od začátku soudkyně se mnou udržuje oční kontakt a bývalého hodně odbývá. Když se ptá na otázku, ověřuje si ji u mě, hodně jsem cítila, že je na mé straně. Bývalého ani nenechala domluvit, nebo odpovídala za něj.

Nevím, čím to bylo, zda soudkyně soucítila se samoživitelkou, nebo při náhledu do spisů nesympatizovala s životním stylem ex, možná mi pomohly moje lakýrky a košile vedle špinavých tenisek na druhé straně. Cítila jsem, že je na mé straně a doslova grilovala mého ex. Pocházím z tradiční rodiny, která neuznává, že jsem opustila otce mých dětí. Poprvé v životě, kdy se mě někdo zastal.

Nebyla jsem za to ale ráda. Vidět nadřazenou osobu (soudce), jak dává čoud otci mých dětí bylo smutné. Přála bych si, aby naproti mě seděl pevný a silný muž, který by byl oporou mým dětem, a kterého bych o peníze nemusela žádat před soudem, který by byl schopen se mnou vést rozhovory o vážných tématech bez zbytečných emocí a výčitek a nadávek. Taky jsem věděla, že až z té místnosti vylezeme, bude na mě naštvaný a chvíli mi to bude dávat sežrat.

Rozhovor mezi námi třemi skončil a začalo na ostro soudní jednání. Na výzvu jsme se při odpovídání soudkyni postavili. Ona vše rychle shrnula a dopadlo to tak, že uznala výši mého návrhu. Potom nás vyzvala abychom si sedli a řekla “to bylo oficiální a teď si dovolím k tomu říct můj osobní názor”. A sdělila mému bývalému, že nově stanovené výživné není adekvátní a podle ní by měl platit ještě víc. A soud skončil, rozloučili jsme se.

Ohnivá čára jako od Ježka Sonica

“Buď ráda, vyhrála jsi, dopadlo to dobře”, řekli byste mi možná. Akorát že vůbec. Nemám z toho dobrý pocit. Bývalý po rozloučení se se soudkyní vystřelil z místnosti jako splašená liška a já věděla, že je hluboce dotčený.

Za odměnu za propálené nervy jsem si pak v restauraci objednala hovězí maso s nudlema. Vždycky si po velkém fyzickém nebo psychickém výkonu dávám flákotu masa, představuju si, že mi dobíjí ztracenou energii.

Co bych poradila tomu, kdo se chystá k soudu

I když je to těžké, nebuďte před soudem emotivní. Odpovídejte nahlas, koukejte se do očí tomu, s kým mluvíte. Ale ne intenzivně, ať nejste jako psychouš. Oblečte si slušné, čisté a pohodlné oblečení. Mluvte pravdu. A na závěr si dopřejte odměnu jako já.